19.8.2014

Britsko-americký sionismus

Myšlenky na zřízení „židovské národní domoviny“ se mezi evropskými, ruskými i americkými židy objevují od 18. století. Sionistické hnutí nabývalo na významu úměrně s tím, jak Židé získávali vliv a bohatství. O vlivu sionistického hnutí na sklonku 19. století svědčí například to, že mezi největšími sponzory migrace Židů do Palestiny byli Rothschildové a další židovští bankéři. Židovský sen o uzurpování Palestiny začal nabývat reálných obrysů během první světové války. Evropské velmoci byly čím dál více vyčerpány bratrovražednou válkou našich národů a zoufale potřebovaly další peníze na financování bojů. Aby se britská koruna zavděčila hlavnímu sponzorovi válečného běsnění, vydala britská vláda v roce 1917 takzvanou Balfourovu deklaraci. Ta byla adresována přímo zástupci rodu Rothschildů, prominentnímu sionistovi Lionelu Walteru Rothschildovi, a slibovala Židům „zřízení národní domoviny Židů v Palestině“. Vláda Jeho veličenstva se podle deklarace měla vynasnažit, aby tohoto cíle bylo dosaženo a Britové pro faktickou okupaci arabské Palestiny úspěšně lobovali v USA i v Rusku. Blízcí poradci amerického prezidenta Wilsona Louis Brandeis a Felix Frankfurter byli oba zapálení sionisté, a proto nebylo žádným překvapením, že USA myšlenku podpořili stejně jako Rusko, v kterém se zrovna dostali k moci bolševici. Britští sionisté správně předpokládali, že sovětské Rusko bude také pro, vzhledem k tomu, že velká část bolševiků se rekrutovala právě z řad židovského národa. Vidina židovského státu měla také přesvědčit bolševiky o setrvání Ruska ve válce.

Počátky okupace a arabského odporu

Po konci první světové války se Balfourův plán začal pomalu realizovat. Britové si na poražené Osmanksé říši vymohli zřízení protektorátu nad Palestinou a netajili se tím, že úkolem britského mandátu v Palestině je realizace sionistického plánu. Za masivní finanční podpory židovských bankéřů se v Palestině začali ve velkém usazovat židovští osadníci. Okupační plány byly Židům několikrát posvěceny různými mezinárodními organizacemi včetně Spojených národů a původní arabské obyvatelstvo se ocitlo samo tváří v tvář mocnému nepříteli. O směřování britského mandátu jasně hovoří fakt, že hned prvním guvernérem území jmenovala koruna Herberta Louise Samuela, britského Žida.

Palestinci nepřihlíželi postupnému pohlcování své vlasti nečinně. Britský mandát v Palestině byl svědkem hned dvou velkých arabských povstání (1929 a 1936). Duchovním otcem a vůdčí postavou palestinského odporu mezi válkami se stal Velký jeruzalémský muftí Amín al-Husajní. Velký muftí vedl odpor proti židovské kolonizaci Palestiny a po vypuknutí druhé světové války se v evropském exilu věnoval náboru muslimů (hlavně Bosňáků) do bojů proti komunistickým partyzánům a SSSR. Z pohledu muslimského duchovního vnímal boj proti ateistickému bolševismu jako svou posvátnou povinnost. Kontroverzní jeruzalémský muftí je dodnes v arabském světě považována za největší postavu arabského nacionalismu a protisionistického odboje.

Stát Izrael

Vyvrcholením dosavadního vývoje v dosud arabské Palestině bylo poválečné vyhlášení státu Izrael. Jak východní, tak i západní část vítězných spojenců podpořila akt vyhlášení státu na území souvisle a kontinuálně obývané svébytným národem Palestinců. Stalin tehdy ještě doufal, že nový pseudostát bude mít komunistický charakter. Mezi Židy ještě stále existovalo mnoho zarytých komunistů a za předobraz bolševizace Izraele sloužily kolektivisticky vedené kibucy. Díky vojenské podpoře z komunistické východní Evropy přežil nelegitimní stát Izrael první léta aktivního odporu původních obyvatel. Vypočítavost představitelů židovského státu postupně zavedla Izrael ke kapitalistickému Západu. V nejvyšších patrech americké politiky vždy byli a dodnes jsou Židé velice dobře etablováni. Během několika válek s Araby se sionistická entita dokázala udržet a to za cenu hrubého porušování mezinárodních pravidel a lidských práv. A tak zatímco při podezření na porušování lidských práv na Balkáně neváhal Západ přikročit k bombardování, Izraeli genocida Palestinců dlouhodobě prochází.

Vyvražďování celého jednoho národa nemůžeme jen tak přehlížet. Po celém světě lidé protestují při každé agresi židovského státu a na půdě OSN vystupují mnozí státníci s výzvami na zastavení židovského vraždícího stroje. Jen Česká republika jako tradiční izraelsko-americký lokaj strká hlavu do písku. V českých veřejnoprávních médiích dostávají až na pár výjimek prostor pouze skalní sionisté (Irena Kalhousová, Jakub Szántó). Obzvlášť trapně se náš vazalský postoj projevil při hlasování o uznání čekatelského statutu státu Palestiny v OSN. Drtivá většina zemí na plénu OSN hlasovala pro. Proti byl jen Izrael, USA, Kanada, pár polosamostatných státečků jako Šalamounovy ostrovy a právě Česká republika. Nutno podotknout, že servilní postoj k Židům je u nás tradicí již od Masarykovy první republiky.

Postoj nacionalisty

Jako nacionalisté uznáváme pevné principy, z kterých nesmíme nikdy ustoupit. Pokud například na Kosovu odmítáme uzurpování země původním obyvatelům cizáky, nesmíme před tím samým zavírat oči v Palestině. Nevěřím, že židovský národ je vyvolený a může si proto na naší planetě dělat co chce. Jak vidíme dnes v pásmu Gazy, zvůle mocných Izraelců je nekonečná stejně jako utrpení, které způsobují. Hrdinný lid Palestiny je ponechán napospas izraelským vrahům, a jen těžko hledá ve světě zastání. Ale každý svobodný národ bojující o svou existenci musí najít zastání právě u nás – nacionalistů! Svobodu Palestině!

-jak-